Čestmír Strakatý

LÝ ROZHOVOR V DÉLCE 58 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠ ⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR Herečka a zpěvačka Berenika Kohoutová říká, že mateřství pro ni znamená unést dvě pravdy najednou: být šťastná, že může být se svými dětmi a zároveň už s nimi někdy nechtít být. Po letošních prázdninách si musela na víkend odjet „najít sama sebe zpátky“. Mluví o tom, jak těžké je vedle dětí udržet práci, vlastní prostor i partnerský vztah a odmítá představu, že by se matka měla cítit provinile za to, že má chůvu nebo se vrátí do práce dřív, než společnost považuje za správné. Vrací se i ke svému dětství a rozvodu rodičů. Sama o sobě říká, že byla „až moc rozumné dítě“, které vnímalo bolest své matky. „Já byla opravdu to dítě, ze kterého se stal trochu ten dospělák,“ vzpomíná. Když mluví o své matce Ireně Obermannové a Václavu Havlovi připomíná, že její matku veřejnost výrazně odsoudila, zatímco Havel zůstával „pánem na piedestalu“. Jeho politický a kulturní význam nezpochybňuje, zároveň ale odmítá oddělovat veřejné zásluhy člověka od toho, jak se chová ke svým nejbližším. Podobně se podle Kohoutové změnil i pohled na obtěžování žen. Sama zažila situace, kdy kolega nebo kamarád řekl něco přes čáru, ona se tomu v tu chvíli zasmála a až později si uvědomila, že jí to vlastně příjemné nebylo. Vadí jí proto otázka, proč se ženy jednoduše neohradí. „Bylo by spíš fajn, kdyby to ti chlapy neříkali, než aby se holky musely umět bránit,“ říká. K překračování hranic a zneužívání se vrací také v nové písni Chatka číslo 25. Záměrně v ní není jasně řečeno, kolik je postavám let ani zda to, co se mezi nimi odehraje, naplňuje trestný čin. Řada žen jí ale podle jejích slov řekla, že z písně měla husí kůži nebo se jim z ní udělalo zle, protože jim připomněla situace, které zažily samy nebo jejich kamarádky. „Nedá se asi dělat nic jiného než o tom mluvit,“ říká Kohoutová. Čím dál víc přemýšlí také nad tím, jestli vůbec zveřejňovat své děti na sociálních sítích. Sama už řeší nejen zakrývání jejich obličejů, ale i to, co všechno lze z fotografie dítěte dohledat - třeba školu podle batohu nebo části budovy. Nerozumí lidem, kteří děti vědomě používají ke zvýšení dosahů nebo je dlouhodobě nechávají vyrůstat před očima sledujících. Instagram je přitom zároveň její pracovní nástroj, který podle svých slov musí používat mnohem víc, než by sama chtěla. Proč podle ní mateřství stále provázejí výčitky? Co si z vlastního dětství přenesla do vztahů? Proč nestačí učit ženy, aby se uměly lépe bránit? A kde vede hranice mezi sdílením rodinného života a vystavováním dětí na sociálních sítích? I o tom je rozhovor s Berenikou Kohoutovou.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 64 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠ ⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Andrej Babiš chce vyhrát 100:0. Není typ člověka, který by se uspokojil s vítězstvím 99:1,“ říká o současném premiérovi politický komentátor a novinář Václav Dolejší. Politiku sleduje profesně už 27 let a přiznává, že před několika lety byl „milimetr“ od odchodu z médií. Měl pocit, že se v české politice stále opakují stejné příběhy, jen s jinými jmény a zachránily ho až nové formáty, humor a podcast Vlevo dole, který spolumoderuje s Lucií Stuchlíkovou. Zároveň vidí, jak zásadně se proměnila novinařina: část veřejnosti podle něj novináři pohrdá, politici zjistili, že útoky na média fungují a samotné redakce jsou často mladší a liberálnější než zbytek společnosti. Proměnila se i politika. Kauzy, kvůli kterým by podle Dolejšího před lety politik pravděpodobně skončil, už dnes takový účinek nemají. Andrej Babiš přitom podle něj umí své koaliční partnery „vysát“ - přisvojit si jejich úspěchy a nechat jim neúspěchy. Petr Macinka se naopak během jediného roku stal politickou „superstar“. Jeho provokace podle Dolejšího fungují, byť za cenu role drzého fracka. Babišovi navíc mohou výrazní partneři vyhovovat: zaměstnávají média a vedle nich může premiér působit umírněněji. „Dnešní politika je daleko víc showbyznys, jde o ty dojmy,“ říká Dolejší. Podle něj často nerozhoduje program, ale lídr, dojem a emoce. Babišovi, Okamurovi a Macinkovi se podle něj podařilo vytvořit dojem, že Fialova vláda byla mimořádně špatná. Nešlo ale jen o marketing. „To nejzásadnější bylo, že vláda působila nekompetentně a tak trochu arogantně,“ hodnotí novinář. Petr Fiala podle něj působil jako profesor, který lidem vysvětluje, že špatně pochopili otázku, zatímco Babiš umí „vyhrnout rukávy“ a vytvořit dojem, že problém osobně řeší. Dnešní opozice tak podle Dolejšího nakonec bude muset najít člověka, který bude schopen proti Babišovi stát jeden na jednoho. Souhlasí přitom s tím, že tuto roli dnes v očích části veřejnosti spíš než opoziční lídři plní prezident Petr Pavel. Je Petr Macinka skutečně politickou hvězdou s budoucností? Proč Fialova vláda působila na část společnosti arogantně a nekompetentně? Dokáže opozice najít lídra schopného porazit Andreje Babiše? A jak se proměnila novinařina i tolerance společnosti k politickým kauzám? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 58 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠ ⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Chtěla bych se zpětně hrozně obejmout,“ říká Lucie Minářová, trenérka, influencerka a mistryně republiky ve vzpírání, když se vrací k době, kdy její vztah ke sportu vypadal úplně jinak než dnes. Pohyb pro ni nebyl radostí, ale způsobem, jak kontrolovat vlastní tělo a někdy přímo trestem. Když se najedla, měla pocit, že to musí „vycvičit“, sama se sebou mluvila škaredě a stále víc se propadala do přesvědčení, že není dost. Postupně to vyústilo v bulimii, kterou zpočátku ani nevnímala jako nemoc. Připadala si, jako by objevila něco, na co ostatní ještě nepřišli: může se najíst, užít si oslavu a potom jídlo vyzvracet. Až časem pochopila, že z něčeho zdánlivě kontrolovaného se stal problém, který sama nezvládne. Navenek přitom dál studovala, měla kamarády a působila spokojeně. „Byla jsem prostě ta Lucie, co žila spokojený život,“ vzpomíná. Ani cesta ven nebyla přímočará. Bulimii podle ní na čas vystřídala jen sofistikovanější forma stejného problému - extrémní paleo strava, strach z některých potravin a přesvědčení, že vlastní hodnota souvisí s tím, jak „správně“ jí. Zhubla deset kilogramů, okolí ji chválilo, ona přitvrzovala a nakonec si dovolovala třeba jen zelenou zeleninu, protože má méně sacharidů. Při intenzivním tréninku pak na několik let přišla o menstruaci. Zlomem pro ni byl CrossFit: poprvé ji začalo víc zajímat, co její tělo dokáže, než jak vypadá. Aby byla silnější a lepší, musela mu také začít dávat dost jídla a regenerace. Právě tehdy se přitom rodila i její kariéra na internetu a Minářová dnes přiznává, že si dlouho neuvědomovala, jakou odpovědnost s sebou veřejné doporučování životního stylu nese. Dnes zvedá přes sto kilogramů, závodí ve vzpírání a ve 33 letech má pocit, že svého sportovního maxima možná ještě ani nedosáhla. Zároveň ale poprvé připouští, že další posouvání hranic nemusí být automaticky tím nejdůležitějším. Ve vzpěračské komunitě se podle svých slov necítila vždy dobře přijatá, čelila posměškům i slovním útokům a po letošním mistrovství Evropy začala přemýšlet, jestli už nechce víc pečovat o vlastní vnitřní klid. Dřív byla člověkem, který si určil cíl a udělal všechno pro jeho splnění. Teď říká, že zarputilost trochu mizí. Přesto sport opustit nechce - před pár týdny se při běhu rozbrečela radostí nad tím, že se vůbec může hýbat. Proměnil se mezitím i její vztah k sociálním sítím. Musela si znovu odpovědět na to, kdo je, co jsou její hodnoty a co chce lidem předávat, místo aby se řídila tím, co zrovna funguje na internetu. „Nejvíc stejně funguje to, když ten člověk bude dělat to, co ho baví a bude tomu věrný,“ říká. Jak snadno se může zdravý životní styl změnit v další formu kontroly? Proč ji okolí chválilo právě v době, kdy její tělo přestávalo fungovat zdravě? Jak se vyrovnává s nepřijetím části vzpěračské komunity? A má ještě potřebu dokazovat, kam až dokáže své tělo posunout? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 50 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠ ⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Teď ho víc zajímají vláčky než jídlo. Ale my víme, že to tak prostě nebude vždycky,“ říká Tereza Ryvoli o tříapůlletém Sebastianovi. Dnes je hravý, divoký a společenský kluk, běhá a na první pohled by na něm jeho nemoc možná nikdo nepoznal. Narodil se ale s Prader-Williho syndromem, vzácným genetickým onemocněním, které mimo jiné způsobuje svalovou slabost, zpomalený metabolismus a především poruchu pocitu sytosti. Člověk nemá jen chuť na jídlo, popisuje Eva Ryvoli, ale může prožívat hlad jako absolutní potřebu. U Sebastiana zatím nemoc naplno nepropukla, první náznaky už ale jeho mámy vidí. Jídlo dokáže během chvíle spořádat, dopíjí cizí sklenice a během krátkého zaváhání sní několik hrstí třešní i s peckami. To, co je dnes někdy ještě úsměvné, může za pár let zásadně určovat život celé rodiny. Sebastianův příběh začal tím, že ho biologičtí rodiče po zjištění diagnózy nechali v nemocnici. Eva tam tehdy pracovala a pamatuje si ho jako „hadrovou panenku“ - téměř se nehýbal a nikdo zpočátku nevěděl, co mu je. Když byl později převezen do dětského centra, nedokázala na něj přestat myslet. S partnerkou Terezou ho začaly navštěvovat a nakonec se rozhodly vzít si ho do pěstounské péče. Předcházely tomu pochybnosti, zda péči o nemocné dítě zvládnou psychicky, fyzicky i finančně. Po jeho příchodu domů se Sebastianem čtyřikrát denně cvičily Vojtovu metodu, absolvovaly rehabilitace i další terapie. Přestože původní odhady počítaly s tím, že začne chodit kolem čtyř let, rozchodil se ještě před druhými narozeninami. Teď se ale pravidla postupně obracejí. „Tak jsme vyhráli, zvládli jsme to, teď tady nám běhá po světě super kluk. A někde vzadu máte to, že se teď pravidla úplně změní,“ popisuje Tereza paradox nemoci. Z dítěte, které bylo potřeba intenzivně krmit, aby zesílilo, se může stát člověk, kterému bude nutné přístup k jídlu celý život omezovat. S nemocí se mohou pojit i psychické problémy, poruchy chování nebo sociální izolace. Naději proto Eva a Tereza Ryvoli vkládají do českého výzkumu a vývoje léčby. „Milujeme ho, dáváme mu pocit domova, pocit bezpečí, ale my na to sami nestačíme, aby mu pak opravdu bylo lépe,“ říká Eva. Na vývoj léčby pro lidi s PWS se snaží prostřednictvím sbírky získat 22 milionů korun. Přispět je možné na Donio . Eva a Tereza mluví i o tom, jaké je vychovávat dítě jako dvě ženy a proč musely před některými lidmi dokazovat, že jsou „normální“. Jedna sociální pracovnice jim dokonce rozmlouvala, aby si Sebastiana braly, protože jsou příliš aktivní a nemocné dítě je bude brzdit. Eva dnes říká, že debata o stejných rodičovských právech jí připadá absurdní: kritikům by doporučila podívat se, jak žijí děti, které rodinu nemají. Jak se žije s vědomím, že nejtěžší fáze nemoci vašeho dítěte možná teprve přijde? Co udělá permanentní boj o jídlo s dítětem i celou rodinou? Jaké předsudky musely dvě mámy překonat, aby mohly dát opuštěnému dítěti domov? A může český výzkum změnit Sebastianovu budoucnost? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 64 MIN. JEN NA ⁠ ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠ ⁠⁠⁠⁠⁠ A ⁠ ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR Břetislav Tureček poprvé odjel do Izraele před 33 lety. Oblasti Blízkého a Středního východu se od té doby věnuje intenzivně. Jeho názory jsou často přísné, ale zároveň si drží nadhled, který je pro popis situace třeba v Izraeli nebo Íránu zásadní. Tureček zdůrazňuje, že v Evropě často nechápeme, že lidé z jiných částí světa vidí svět úplně jinak, než my. Chybí nám empatie, někdy ji nahrazuje spíš rasismus. Pro pochopení toho, jak se změnila pro nás ve skutečnosti tak významná oblast světa, je vhled Břetislava Turečka důležitým střípkem.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 64 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠ ⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Frustrující je i to, že neděláte nic. Nejhorší je pocit bezradnosti, se kterým se dá bojovat jenom tím, že člověk něco prostě jde a něco začne dělat,“ říká herec Marek Adamczyk. Právě potřeba nebýt jen pasivním pozorovatelem ho přivedla k angažmá v Herecké asociaci a k jednáním s politiky a zástupci kulturního sektoru. Zároveň ale svůj vlastní život v posledních letech vědomě zpomalil: staví ho hlavně kolem rodiny, větší role dnes odmítá a říká, že čas a energii raději dává ženě Evě Adamczykové a jejich synovi. Přiznává, že si to může dovolit i proto, že jeho žena nepotřebuje, aby ji živil. Místo představy, že muž musí být za každou cenu hlavním živitelem, mu dává větší smysl věnovat čas tam, kde ho rodina skutečně potřebuje. Přitom ještě před několika lety v obdobích herecké nejistoty přemýšlel, jestli se neučit norsky, programovat nebo nestudovat filozofii. Univerzálním návodům příliš nevěří ani ve vztazích a rodičovství. Tradiční rozdělení mužských a ženských rolí podle něj může být určitým výchozím modelem, absurdní ale je držet se ho bez ohledu na konkrétní dva lidi. Po narození syna s manželkou Evou zjistili, že největší nebezpečí pro partnerský vztah je ztráta společného času, který si teď musejí vědomě vytvářet. A ani vztah k dítěti podle něj nevzniká automaticky v jediném okamžiku. „I ta žena si ho nějakým způsobem buduje,“ říká. Respektující výchovu si nastudoval, zároveň už pochopil, že když se rodičovské poučky podaří naplnit třeba ze třetiny, je to velký úspěch. Silné rodinné zázemí považuje i za jednu z věcí, které ho formovaly v dětství. Jeho dědeček prošel nacismem, komunismem, zákazem práce i Chartou 77 a s Adamczykem později četl Patočku a debatoval o Evropě, umění nebo humanismu. Herec mluví o „hodnotové zakotvenosti“, která podle něj prostupuje celou rodinou a vede ho k přesvědčení, že nestačí určité hodnoty jen zastávat. Současné vedení Ministerstva kultury proto kritizuje kvůli způsobu, jakým přistoupilo ke státní kulturní politice, zároveň odmítá představu, že herec má díky své známosti automaticky mandát komentovat všechno. „Člověk se musí vyjadřovat k tomu, čemu rozumí,“ říká. Proč si Marek Adamczyk vědomě zmenšuje hereckou kariéru? Co se pro něj a jeho ženu Evu Adamczykovou narozením dítěte skutečně změnilo? Proč podle něj kultura nemůže být ponechána jen tomu, co si žádají diváci? A co ho dovedlo k panice při natáčení seriálu Pod hladinou ? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 64 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠ ⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Už nechci ztrácet čas tím, že budu něco předstírat nebo trpět,“ říká herečka Aneta Krejčíková. K téhle otevřenosti ale podle ní vedla dlouhá cesta. Narodila se za dramatických okolností, první týdny života tak strávila oddělená od matky a dnes svůj začátek vnímá hlavně jejíma očima. Mateřství jí zároveň otevřelo vlastní dětství a věci, které se v rodinách předávají z generace na generaci. S matkou měla dlouho komplikovaný vztah, sama sebe označuje za „nedomazlenou“ a u svých dětí se snaží některé vzorce vědomě neopakovat. „Nechci jim způsobit, aby měli ten stejný deficit lásky,“ říká o tom, co se snaží ve vlastní rodině změnit. Před kamerou stojí od čtrnácti. Ulice jí dala první velkou příležitost i obrovskou školu, po letech ji ale začala svazovat jistotou a pohodlím. Jedním z důvodů odchodu proto byla potřeba znovu se vystavit nekomfortu. Už jako dospívající herečka přitom poslouchala sexistické poznámky výrazně starších kolegů, které tehdy brala jako běžnou součást prostředí. Dnes říká, že si svou prací dokázala, že „není jenom kus masa“. Sebevědomí je ale stále vrtkavé. „Někdy mám fakt pocit, že bych se na to měla vykašlat a dělat úplně něco jiného,“ přiznává. Potřeba hrát je ale vždycky silnější. Na terapii se poprvé dostala v sedmnácti po těžkém rozchodu a schopnost mluvit pravdivě považuje za jednu z nejdůležitějších věcí, které se naučila. Promítá se to i do vlastních vztahů a rodičovství. Nechtěla, aby její děti vyrůstaly v rodině, kde se rodiče kvůli nim jen tváří, že je všechno v pořádku. Sama totiž kolem sebe viděla ženy, které podle ní doma nebyly šťastné. Silnou rodinnou stopu v sobě nesly také její porody. Po těžkých zkušenostech žen kolem sebe si Krejčíková řekla, že „zlomí kletbu“ a vlastní příběh prožije jinak - druhou dceru nakonec porodila doma s porodní asistentkou a porodním týmem. Co se snaží ve své rodině nepředat další generaci? Proč si myslí, že určitá míra nekomfortu člověka zoceluje? Jak se vyrovnala s objektivizací, kterou zažívala už jako čtrnáctiletá? Proč odešla z Ulice, co ji láká na Maryše a jakou postavu hraje ve Vraždách v Kutné Hoře? A proč ji dodnes mrzí, že nezkusila herectví v zahraničí? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 53 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠ ⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „To, co říkají klimatologové už dvacet let, se začíná naplňovat,“ říká klimatolog Radim Tolasz. Když se v roce 1983 v Česku naměřilo čtyřicet stupňů, připadalo mu to jako něco mimořádného. Dnes podle něj nejsou problémem samotné čtyřicítky, ale to, jak často a jak dlouho přicházejí. Extrémy budou podle klimatických modelů častější a intenzivnější a Česko se jim bude muset přizpůsobit. „Klimatologie je jako obor dlouhodobě příliš konzervativní a příliš optimistická,“ upozorňuje. Kritický je Tolasz především k politikům, kteří lidem říkají, že není potřeba nic dělat. O některých z nich tvrdí, že podle jeho názoru „jenom lžou, aby si nahnali voliče“. Nechápe ani odmítavou reakci politiků před letošními extrémními vedry. Adaptace přitom podle něj neznamená abstraktní debatu o emisích: města potřebují více zeleně a vody, nemocnice a pobytová zařízení klimatizace a česká krajina se bude muset proměnit. Zároveň ale odmítá klimatické strašení a zákazovou politiku. „Nesmíme přehánět ani na jednu, ani na druhou stranu,“ říká. Kritizuje i klimatology, kteří v minulosti ve snaze upoutat pozornost přicházeli s přehnanými předpověďmi - právě ty se podle něj dnes vědcům vracejí. Původní Green Deal považuje za skvělou vizi, problém vidí v některých konkrétních opatřeních a sám říká, že není příznivcem zákazů - včetně zákazu prodeje aut se spalovacími motory. Přesto zůstává optimistou. Věří, že stejně jako během covidu dokáže společnost začít jednat, když pochopí, že skutečně čelí problému. U změny klimatu je ale reakce pomalejší a část času jsme podle něj už promarnili. „Ještě musíme něco dělat, aby to tak strašné nebylo,“ nabádá. Jak bude vypadat české léto za dvacet nebo třicet let? Lžou politici voličům o změně klimatu a udělali chyby i samotní klimatologové? Je Green Deal dobrá myšlenka pokažená konkrétními opatřeními? A proč Radim Tolasz navzdory všemu zůstává optimistou? I o tom je rozhovor s klimatologem Radimem Tolaszem.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 63 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠ ⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Tady se fakt nehraje o málo. Tohle je budoucnost země,“ říká bývalý náčelník Generálního štábu Karel Řehka. Rusko podle něj bude stále agresivnější a méně předvídatelné a Evropa si nemůže dovolit působit slabě a rozděleně. Česká armáda má obranné plány, v případném konfliktu by ale narazila na nedostatek lidí, munice a záloh i na zastaralou techniku. „A když vám dojde munice v boji, tak umřete,“ podotýká Řehka. Otevřeně mluví i o fungování ministerstva obrany. Ministr je podle něj v současném systému v zásadě „bezmezný vládce nad armádou“, protože jeho pravomoci nejsou dostatečně vymezené a systém nemá dost brzd a protivah. Přiznává, že část jeho vlastních sporů souvisela s tím, kde končí politické řízení a kde už politici vstupují do práce vojáků. Ve vztahu k někdejší ministryni Janě Černochové připouští chyby v komunikaci, v zásadních věcech by se ale nezachoval jinak. „Raději bych nebyl na té funkci, než abych se měl chovat jinak,“ tvrdí. Teď se přitom sám vydává do politiky. Do Senátu kandiduje jako nestraník s podporou STAN a tvrdí, že nejde o dlouhodobě připravovanou politickou kariéru. Rozhodnutí podle něj nebylo jednoduché, zvažoval jeho dopad na osobní život i rodinu a definitivně se pro spolupráci se STAN rozhodl až krátce před oznámením kandidatury. Politiku chápe jako pokračování služby zemi. Po desetiletích v uniformě zároveň uzavírá jednu zásadní životní kapitolu. Na vojenskou školu nastoupil ve čtrnácti a říká, že mu možná teprve s odstupem dojde, co pro něj konec služby znamená. Připouští, že mohl být v některých chvílích lepším otcem, věnovat víc času rodičům a lépe oddělovat práci od soukromí. V některých obdobích byl podle svých slov workoholik. Vojenské služby ale nelituje - vedle závazku ji vždy vnímal jako privilegium. Proč se po životě v armádě rozhodl právě teď vstoupit do politiky? Neohrožuje podpora STAN jeho někdejší důraz na politickou nestrannost armády? Kde podle něj končí legitimní moc ministra obrany? Co by se stalo, kdyby Rusko skutečně otestovalo článek 5 NATO? A co by dnes Řehka udělal jinak jako voják, velitel a otec? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 70 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠ ⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Když člověk se zvířaty žije víc, připravuje ho to i na vlastní smrt. A pochopí, že to prostě jinak neskončí,“ říká herec Václav Vydra. Jen několik dní před rozhovorem mu zemřel kůň, kterého měl 24 let. Se ztrátami zvířat se během života potkal mnohokrát a přemýšlení o jejich smrti podle něj mění i vztah člověka k vlastnímu konci: „Jak hezké je žít, tak by mohlo být hezké rychle odejít. Prostě spadne opona.“ Sám ale chce hrát tak dlouho, jak to půjde. „Když se ten motor vypne, tak vlastně ten člověk začne chřadnout,“ dodává k tomu, že herectví vnímá jako poslání, které se má „dotáhnout až do konce“. Vydra se věnuje také rekonstrukcím historických bitev a právě při nich si podle něj člověk může uvědomit, čím lidstvo už jednou prošlo. „Člověk by si tohle měl uvědomovat a ono se to furt opakuje,“ vysvětluje. Současný svět se mu proto nepozoruje lehce a nemá radost z toho, jakým směrem se vyvíjí. Mluví také o svobodě, osobní odpovědnosti a zbraních, se kterými v 90. letech několik let podnikal a ve sportovní střelbě se dostal až na mistrovství Evropy. Zákaz zbraní považuje za nesmysl, zároveň připouští potřebu regulace a přehledu o tom, kdo je vlastní. Větší problém vidí ve snaze vytvořit společnost, ve které má stát člověka ochránit před každým rizikem. „Nikdo nemůže nikomu zaručit bezpečnost. Uklouznu doma ve vaně, praštím se do hlavy a umřu,“ komentuje herec. Podle Vydry se lidé příliš naučili, že se o ně někdo postará, ale každý by se podle něj měl postarat hlavně sám o sebe. Podobně kriticky mluví i o populismu a rozhodování podle toho, co si právě přeje většina. V herectví dnes Vydra podle svých slov žádné velké nesplněné ambice nemá. Práce má dost a současná role v seriálu Polabí ho baví. Jednu věc ale stále odmítá: konkurzy. „Nenávidím je,“ říká o nich a dodává, že po více než padesáti letech hraní už nechce před režisérem číst několik replik z papíru, aby dokazoval, co umí. Přitom otevřeně mluví o vlastním sebevědomí: „Já nemám úplně nízké sebevědomí,“ přiznává. Zároveň dodává, že na začátku kariéry o něj podle svých slov velmi snadno přišel, když ho jedna z prvních zkušeností v Městských divadlech pražských výrazně srazila. A vrací se i ke Kameňáku, jednomu z nejúspěšnějších a zároveň nejkritizovanějších filmů své kariéry. Když poprvé četl scénář, nevěřil, že ho mají skutečně natáčet. Kritické odsudky ale příliš neřeší. „Lidé jsou různí,“ tvrdí. V rozhovoru dojde i na jednu z největších kontroverzí spojených s jeho péčí o koně, kdy byl Vydra kritizován za způsob, jakým upravuje jejich kopyta. Připouští, že se v něm sám postupně zdokonaloval, ale dál věří, že princip, který prosazuje, je správný. Ještě jednoznačnější je v debatě o hranicích humoru. „Vtip, když je korektní, tak není vtip,“ dodává herec k tomu, že odmítá cenzuru i autocenzuru humoru. Proč má Václav Vydra obavu ze společnosti, která se snaží člověka ochránit před každým rizikem? Co ho život se zvířaty naučil o smrti a proč podle něj lidstvo stále opakuje stejné chyby? Proč po více než padesáti letech odmítá chodit na konkurzy a kde podle něj končí hranice humoru? I o tom je rozhovor s Václavem Vydrou.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠ ⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Když se nám druhá strana při vyjednávání zdá iracionální, pravděpodobně jsme ještě nepochopili její racionalitu,“ říká vyjednavač Adam Dolník. Dřív působil jako akademik, pracoval pro OSN a učil vyjednávací týmy po celém světě, později se dostal přímo ke krizovému vyjednávání. Odvaha je podle něj základní předpoklad práce ve stresu, kde „jde o hodně a kdy jde vlastně o život“, ale sama nestačí. Klíčové je ustát tlak, nenechat se řídit emocemi a vědět, co je skutečný cíl. Dolník popisuje, že cílem vyjednavače není „přijít a potrestat viníky“, ale dostat rukojmího zpátky k rodině. Únos podle něj často není sofistikovaná operace, ale náhodný a brutální byznys: gangy chtějí někoho „rychle vyždímat“ a chytit dalšího. Přesto se ani v takové situaci nesmí ustupovat ve chvíli, kdy druhá strana tlačí a vyhrožuje. „Slow is smooth and smooth is fast,“ říká Dolník. Když se chce člověk někam dostat rychle, musí jít pomalu. Stejné principy podle něj platí i mimo únosy. „Tlak způsobuje protitlak,“ říká. Dobrý vyjednavač proto nejde automaticky do protiútoku, i když by to přineslo dobrý pocit. „Když už máte na jazyku nějakou větu a cítíte, jak to bude dobrý pocit vypustit ven, tak buďte zticha,“ vysvětluje. Právě takové věty podle něj často slouží spíš egu než cíli, kterého chceme dosáhnout. Důležité je i rozlišovat empatii a sympatii. „Empatie a sympatie jsou dvě naprosto rozdílné věci,“ říká Dolník. Pochopit logiku Al-Káidy, únosce, politického protivníka nebo člověka v extrémních emocích podle něj neznamená souhlasit. Znamená to získat vliv. „Když uslyší svůj úhel pohledu a svůj příběh z mých úst, ví, že chápu,“ popisuje moment, kdy se otevírá prostor pro skutečné ovlivnění. Řeč je i o dětech, rodičovství, manipulaci a politických debatách. Děti se podle Dolníka velmi rychle naučí, jak tlačit na ta správná tlačítka, zatímco v politických debatách se často nenaslouchá kvůli pochopení, ale kvůli útoku. Tomu říká „kombativní naslouchání“ - posloucháme hlavně proto, abychom našli něco, co se dá použít proti druhému. Kdy je ovlivňování ještě fér a kdy už jde o manipulaci? Proč emoce vždycky snižují racionalitu? Dá se s teroristou mluvit bez souhlasu, ale s pochopením? Proč může rychlé ustupování v krizi rukojmímu uškodit? A co by se změnilo v politice, rodičovství, byznysu i partnerských konfliktech, kdybychom místo smečování dokázali opravdu poslouchat? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 56 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠ ⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Humor často používám jako sebeobranu,“ říká textař, básník, spisovatel a komik Petr Soukup. Od dětství chtěl být komikem, zároveň o sobě mluví jako o introvertním člověku, který se ve společnosti cítil nejbezpečněji právě na jevišti. V rozhovoru popisuje, že mu odmala vadily nesmyslné hranice, ponižování ve škole i nespravedlnost. „Když vám vadí hranice, které jsou z vašeho pohledu fakt nesmyslné, tak se tím musíte nějak promlátit,“ říká. Soukup otevřeně mluví i o šikaně, depresích, vyhoření a třinácti letech terapie. Popisuje období, kdy si po zdravotních problémech myslel, že umírá, tělo mu podle jeho slov začalo odcházet fyzicky i psychicky a několik let se z toho dostával. „Když si fakt myslíte, že umíráte a to tělo vás strašně bolí, tak se zblázníte,“ říká. I proto pro něj humor není jen způsob, jak bavit lidi, ale často i způsob, jak přežít vlastní strach, vztek nebo úzkost. V rozhovoru mluví také o politickém humoru, sociálních sítích a nenávisti, která se k němu vrací. Říká, že lidem, kteří mu vyhrožují smrtí, někdy rovnou volá, protože ho zajímá konfrontace a protože klidné argumenty podle něj často nefungují. Zároveň ale tvrdí, že nechce lidem předávat jen vlastní naštvání. Když reaguje na politická témata nebo společenské dění, nejdřív v něm podle jeho slov převládá vztek a teprve potom se z něj snaží udělat humor s nadhledem. „Já než to natočím, tak tam ten nadhled není. To je velikej vztek,“ říká. Právě ten se snaží přetavit do humoru, který může být pro něj i pro publikum určitou psychohygienou. Soukup píše dětské knihy, erotické texty, stand-upy, politické básničky i písně pro známé interprety. Odmítá se ale nechat zavřít do jedné škatulky a nechce být pro lidi úplně čitelný. „Já nechci být nešťastnej,“ vysvětluje. Kdyby dělal celý život jen jeden typ tvorby, vyhořel by podle svých slov znovu. Chce zůstat člověkem, který může být dojatý, naštvaný, zranitelný i provokativní zároveň. Proč se na pódiu cítil bezpečněji než v běžném životě? Co s člověkem udělá období, kdy má pocit, že umírá? Kdy humor pomáhá a kdy už se může stát destruktivní obranou? Proč nechce být jen autorem dětských knih, jen komikem ani jen básníkem ze sociálních sítí? A jak se dá vztek proměnit v nadhled, aniž by člověk ztratil sám sebe? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 64 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠ ⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Kdybychom měli jít minus miliardu, tak to můžeme zavřít,“ říká generální ředitel České televize Hynek Chudárek. Návrh nového financování televize považuje v současné podobě za nepřijatelný. Nejde podle něj jen o nižší částku, ale také o omezení komerčních příjmů, která by zůstala v platnosti. „Oni nás vracejí částkou, ale nechali tam věci, které nás omezují,“ upozorňuje. Vedení České televize už připravuje krizový rozpočet. Chudárek odmítá argument, že televize dokázala se stejnými penězi fungovat už před zvýšením poplatků. Tehdy se podle něj zastavovala výroba a následky jsou ve vysílání patrné dodnes. ČT navíc mezitím uzavřela dlouhodobé smlouvy na sportovní práva i původní dramatickou tvorbu, ze kterých se nemůže bez vysokých ztrát jednoduše stáhnout. Škrty by proto dopadly především na projekty, které zatím nejsou podepsané. Ohrožený je například nový dětský seriál, ubýt by mohlo původní dramatické tvorby, regionálního vysílání i zahraničních zpravodajů. „Pohádek máme dost, budeme je reprízovat, ale to není to, co chceme,“ říká Chudárek. Česká televize podle něj existuje právě proto, aby vytvářela obsah, který komerční televize nenabízejí. Pokud by se z ní stala především reprízová stanice, začala by podle něj ztrácet svůj smysl. Samotné financování ze státního rozpočtu ale Chudárek za automatické ohrožení nezávislosti nepovažuje. Rozhodující podle něj je, aby byla částka stanovena zákonem jako mandatorní výdaj a doplněna silnými pojistkami. Odpovídá také na obavy, zda dokáže garantovat nezávislost zpravodajství a popisuje svůj postup v případu Václava Moravce a pozvání Tomia Okamury do Otázek Václava Moravce. Co by miliardový škrt s Českou televizí skutečně udělal? Proč Chudárek věří v dohodu s politiky, přestože od nich zatím nemá konkrétní příslib? Ustoupil v případě Václava Moravce tlaku rady? A dokáže přesvědčit veřejnost, že Česká televize za své peníze nabízí službu, kterou má smysl bránit? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR ⁠ ⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Potřebujeme mít dostatečně schopné lidi, kteří budou bránit zájmy společnosti a ne těch nejbohatších,“ říká investigativní novinářka Deníku N Zdislava Pokorná, autorka podcastové série Tykačův svět. V ní mapovala příběh jednoho z nejbohatších Čechů Pavla Tykače - od uhlí, severočeských dolů a sporů o peníze pro region přes Mafru, Českou televizi a Motoristy až po ČEZ, jednu z nejdůležitějších firem v zemi. Právě ČEZ je podle Pokorné jedním z klíčových témat, která Tykač v Česku ještě potřebuje vyřešit. Oficiálně podle ní není jasné, kolik akcií polostátní energetické společnosti skutečně drží. „ Zajímalo by mě, jestli to je pět, osm, deset nebo víc než deset procent,“ říká. V rozhovoru popisuje i zákulisní schůzky s Andrejem Babišem a Karlem Havlíčkem. Podle Pokorné není hlavní problém v tom, že podnikatelé chtějí maximalizovat zisk. Problém je podle ní spíš stát, který si proti nejbohatším neumí nastavit dostatečné mantinely. Řeč je i o možných spojnicích mezi Tykačem a Motoristy. „Vždycky se mluvilo jenom o jediné vazbě, a to je, že Pavel Tykač dotuje Institut Václava Klause, kde Petr Macinka byl dlouholetým mluvčím. Ale oni se stýkají,“ říká Pokorná. Popisuje lednovou schůzku Macinky s Pavlem Tykačem a Janem Dienstlem i to, proč by přiznaný kontakt s Tykačovou skupinou stavěl kroky ministerstva životního prostředí do úplně jiného světla. Pokorná se vrací také k České televizi, Pavlu Matochovi a lidem kolem Pavla Tykače, kteří se podle ní zajímali o dění na Kavčích horách. Tykač dnes podle ní možná už ČT tolik nepotřebuje, protože získal poloviční podíl v Mafře. „Naplnili do určitý míry to, o co usilovali,“ říká k tlaku na veřejnoprávní televizi. Velkou část rozhovoru tvoří i tlaky, kterým Pokorná kvůli své práci čelí. Mluví o anonymním profilu Thomas Paukner, alternativních médiích, útocích, pomluvách a snahách zpochybnit její práci. „Důvěra je jediné, co já jako novinářka mám,“ říká. Přiznává, že právě o ni se podle ní dnes vede boj: aby lidé uvěřili, že její texty nevznikají na politickou objednávku a že proces za nimi je standardní. Přesto v investigativní práci pokračuje. „Pavlem Tykačem to rozhodně neskončilo,“ říká Pokorná. Chce dál mapovat světy českých oligarchů, jejich vazby na stát, média, politiky i regiony. Kde končí běžný byznysový lobbing a začíná mocenská síť? Proč je ČEZ tak citlivým bodem české politiky? Jak slabý je český stát proti nejbohatším lidem v zemi? Proč jsou Motoristé důležití pro pochopení současné moci? A kdo další po Pavlu Tykačovi přijde na řadu? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Když mladí lidé nebudou moci bydlet v Praze, je to pro město ohromný průšvih,“ říká architekt Vít Máslo. Jeho vlastní byt v Holešovicích podle něj za pět let zdvojnásobil cenu ze 120 na 240 tisíc korun za metr čtvereční. Pokud budou nemovitosti kupovat především investoři a lidé, kteří už několik bytů vlastní, mladší generace se bude muset odstěhovat za Prahu a každý den dojíždět. Město tím podle něj zestárne, přijde o ekonomicky aktivní obyvatele a zároveň ještě více zatíží dopravu. Důvodem bytové krize je podle Másla především to, že se málo staví. Systém jsme prý „zaplevelili takovou spoustou zákonů a regulací, že se tady vlastně nedá stavět“. Sám pracuje na třiceti projektech, většina ale stojí a čeká na razítko. Praha by se přitom neměla dál rozpínat do krajiny, ale využívat brownfieldy, stavět uvnitř svých hranic a nebát se vyšších budov. „Hustota je ekologická věc, výšková stavba je ekologická věc,“ tvrdí. Architektura je podle něj umění svázané klientem, normami, penězi i veřejným zájmem. „Vlastně vyplňujete excelovou tabulku a vyleze vám dům,“ popisuje. České školy navíc budoucí architekty připravují na navrhování galerií a filharmonií, přestože většinu měst tvoří obyčejné bytové a kancelářské budovy. Neučí je podle něj ani komunikovat, spolupracovat nebo správně spočítat vlastní honorář. Máslo kritizuje také neschopnost institucí přijímat rozhodnutí. Dvorecký most bez aut označuje za „totální průšvih“, u Výtoňského mostu se podle něj čeká „až vlak spadne do vody“. Zároveň ale nechce centrum podřídit automobilům: parkovat by v něm měli především rezidenti a lidé dojíždějící do Prahy by měli auta nechávat na jejím okraji. Debata o dopravě se podle něj změnila v kulturní válku, v níž existují jen „cyklisté a Filip Turek“ a nic mezi tím. Proč se mladým lidem vzdaluje možnost bydlet v Praze? Může nový stavební zákon skutečně urychlit výstavbu? Potřebuje město vyšší domy, méně aut a instituce, které se konečně odváží rozhodovat? A nakolik jeho podobu určují architekti a nakolik developeři, úředníci a aktivisté? Pusťte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Evropa zbohatla na tom, že měnila klima planety,“ říká organický chemik, popularizátor vědy a autor profilu Klimatomluva Daniel Kortus. Argument, že dnes produkuje jen malou část světových emisí, proto podle něj nestačí. Historicky na ni připadá přibližně čtvrtina z nich a neměla by zbytku světa vysílat signál, že už ji problém nezajímá. Odchod od fosilních paliv navíc není jen otázkou klimatu, ale také evropské soběstačnosti a nezávislosti na „polodiktátorských režimech“, od nichž nakupujeme suroviny. Kortus se klimatickou změnou začal zabývat kvůli vlastní klimatické úzkosti, kterou v něm posilovaly apokalyptické mediální zkratky. Podle něj jsme se alarmismu přesytili a společnost se nyní posouvá k opačnému extrému - ke zlehčování a popírání problému. „Lidi nejsou virus na planetě,“ zdůrazňuje. Fosilní paliva lidstvu přinesla blahobyt, léky, teplo i dostatek jídla, zároveň ale mění složení atmosféry a oceánů. Nemáme proto zavřít evropský průmysl a stejnou výrobu jen přesunout jinam, ale nahrazovat fosilní zdroje všude, kde to už dokážeme. Kritizuje také přenášení odpovědnosti na jednotlivce prostřednictvím osobní uhlíkové stopy, zatímco pozornost uniká od firem a politiků. Právě s politiky se na sociálních sítích hádá rád. „Jsem schopný trávit hodiny přemýšlením nad tím, jak to co nejlíp pojmout, abych z toho člověka udělal co největšího hlupáka, ale zároveň ho neurazil,“ přiznává. Snaží se upozorňovat na sebejisté nesmysly, zároveň ale vysvětlovat, proč neodpovídají vědeckému poznání. Mnozí z jeho kritiků ho podle něj označují za demagoga nebo „zeleného levičáka z Bruselu“, do veřejné debaty s ním se však nehrnou. Původně chtěl být sládkem a k organické chemii ho nasměroval i seriál Breaking Bad. Dnes vyvíjí pórovité materiály, které by jednou mohly fungovat jako „houbičky“ zachycující oxid uhličitý. Zůstává technooptimistou a věří, že rozhodující zlom může přijít ve chvíli, kdy budou čistší technologie jednoznačně ekonomicky výhodnější než spalování fosilních paliv. Klimatickou změnu by tak podle něj nakonec mohla vyřešit i lidská chamtivost. Proč komunikace klimatické změny selhala? Dokážou technologie, AI a lidská vynalézavost nahradit chybějící politickou vůli? A jak upozorňovat na vážný problém, aniž by člověk sklouzl k alarmismu, který část společnosti přestala poslouchat? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR ⁠ ⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Kdyby nám to všechno vypnuli, tak jsme prostě slepí a bezmocní.“ Evropa podle novináře Petra Koubského postupně přišla o politickou, vojenskou i technologickou moc a svůj každodenní život přenechala americkým firmám. Od map v telefonu přes operační systémy až po cloud, na kterém běží služby, bez nichž už neumíme fungovat. Dokud byly Evropa a Spojené státy přáteli, nikdo o této závislosti příliš nepřemýšlel. Teď se ale ukazuje, že na naší straně Atlantiku toho mnoho nezbylo a vybudovat vlastní technologické zázemí bude možná úkolem na dvacet let. Koubský přitom věří, že umělá inteligence téměř úplně nahradí i práci, kterou dnes dělá on sám. Přesný rok už slíbit nechce, ale jestli to bude o pět let dříve, nebo později, je podle něj z dlouhodobého hlediska jedno. Práce, při níž člověk většinu dne sedí u počítače, píše, čte a pracuje s čísly, je podle něj snadno nahraditelná. Lidská práce nezmizí, její těžiště se ale přesune. Poté, co AI přetvoří velkou část duševních profesí, zůstane prostor především pro ty nejlepší. Většině lidí navíc nebude záležet na tom, jestli text vytvořil člověk, nebo stroj. Pro malou a náročnou část publika se ale budou dál vytvářet věci postaru, podobně jako se pro náročnou klientelu ručně šijí boty. „Žijeme ve světě, kde je možné absolutně všechno,“ dodává novinář, kterého už prý dlouho nic nepřekvapilo. V devadesátých letech podcenil internet natolik, že o připojení Československa k síti otiskl jen několik řádků. Dnes sleduje další změnu, jejíž skutečné důsledky opět nedokážeme dohlédnout. Kolem AI se podle něj nafukuje investiční bublina a nikdo zatím neví, jak na umělé inteligenci spolehlivě vydělávat. Do hry navíc vstupují lidé jako Elon Musk, Sam Altman nebo Peter Thiel, jejichž výroky jsou podle Koubského „hodně znervózňující“ a kteří koncentrují obrovskou moc bez skutečné kontroly. A zatímco se přeme o to, zda klimatická změna vůbec existuje, příroda na naše názory nečeká. „S fyzikou diskutovat nemůžete,“ upozorňuje Koubský. Teplota tání ideologií podle něj leží ve střední Evropě někde kolem 35 stupňů a lidé pravděpodobně budou muset nejprve narazit do zdi, aby dostali rozum. Jak bezmocná by byla Evropa, kdyby se americké technologie skutečně vypnuly? Má smysl dětem zakazovat sociální sítě, nebo je musíme naučit, jak se v nich bezpečně pohybovat? A proč politici podle něj říkají nesmysly, kterým možná sami nevěří? I to se dozvíte v rozhovoru s Petrem Koubským.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 57 MIN. JEN NA ⁠HT TPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „V životě jsem nenapsal mail,“ říká herec Jiří Lábus, který stále používá Nokii 3310, každý den si kupuje noviny a nabídku z Hollywoodu kdysi odmítl, protože chtěl strávit léto na chalupě. O svém mimořádném odkazu nepřemýšlí, těší ho ale, když mu lidé děkují za dětství s Arabelou. Když Rumburaka natáčel, netušil, že seriál jednou uvidí diváci v Peru nebo jiných částech světa. Herectví pro něj dodnes vychází ze stejné dětské fantazie. „Hravost je hrozně důležitá,“ dodává. Vzpomíná na Studio Ypsilon jako na ostrůvek svobody, na improvizaci, z níž vznikaly celé inscenace i na humor, u kterého podle něj publikum okamžitě pozná, jestli funguje. Otevřeně se vrací také ke svým krokům za minulého režimu. Podpis Anticharty zpětně označuje za chybu. „Bezesporu jsem si to uvědomoval, ale zase jsem si říkal, že kdyby to nepodepsala větší skupina lidí, kdo ví, co by bylo s divadlem,“ přiznává s tím, že divadlo, kde tehdy působil, měl velmi rád a jednal proto bezmyšlenkovitě. Lituje také účasti v propagandistickém dílu Majora Zemana o Plastic People, k níž podle svých slov přistoupil bez přečtení celého scénáře. „Naletěl jsem a bylo to mojí vinou,“ dodává. S Oldřichem Kaiserem se podle něj nepotkali náhodou, ale osudově. Přestože jejich spolupráci někdy komplikovaly Kaiserovy problémy, s nikým jiným by na jevišti nebyl raději. Jejich společná chemie se neztratila ani po letech a při novém natáčení improvizovaných Tlučhořových rodinek okamžitě navázali, jako by poslední díl natočili den předtím. Vzpomíná také na vznik představení Ivánku, kamaráde , jehož úspěch nikdo z tvůrců nepředpokládal a vysvětluje, proč může být humor jedním z nejtěžších hereckých žánrů. Lábus zároveň varuje před ztrátou historické paměti a politickým ovládnutím veřejnoprávních médií. Lidé jsou podle něj totálně nepoučitelní, přesto věří, že by se proti zásahu do nezávislosti České televize a Českého rozhlasu ozvali. „Babiš se strašně bojí demonstrací,“ říká o současném premiérovi. Hloupý člověk pro něj přitom nemusí být zlý ani nevzdělaný. Nebezpečným se stává až ve chvíli, kdy začne dělat věci, které ohrožují společnost. Otevřeně o sobě říká, že je egoista a že odpovědnost za rodinu pro něj vždy představovala zátěž. Toho, že zůstal bez vlastní rodiny, však nelituje. Po večerech mezi lidmi se rád vrací do tichého bytu, zároveň ale potřebuje energii divadla a každé představení se snaží odehrát, jako by bylo první. „Teď je teď a teď už zase není teď,“ shrnuje svou životní filozofii. Proč Jiří Lábus chápe lidi, kteří se pod tlakem minulého režimu zachovali špatně? Kde podle něj končí neškodná lidská hloupost a začíná nebezpečí pro celou společnost? A proč se nikdy nechtěl vzdát svobody kvůli rodině? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 79 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Je urážka a je nadsázka,“ říká ministr kultury Oto Klempíř, když hájí slovník svých politických kolegů. Zatímco Petr Macinka mluví o „lehkoživkovství kulturních vyžírek“, Klempíř dodává, že je podle něj jedním z nejvtipnějších lidí a jeho slovník ho „strašně baví“. Výroky Filipa Turka pak vysvětluje kontextem, tlakem i nedostatkem politických zkušeností. „Když jsi dlouhodobě vystavený urážkám, tak jsi buď robot a nereaguješ, nebo velezkušený politik,“ dodává a vrací se i k vlastnímu pohledu na situaci ve Strážnici, kde po vypískání veřejně psal o publiku ovlivněném „alkoholem, vedrem, buranstvím a záští“ a připomněl, že „koho chleba jíš, toho píseň zpívej“. V rozhovoru svá slova Klempíř ale hájí a tvrdí, že jeho manželku cestou k autu slovně napadali lidé, kteří ji předtím viděli s ním. Když se to druhý den dozvěděl, dostal podle svých slov „amok“, „viděl rudo“ a v tu chvíli „přestal být politikem“, protože se jí chtěl zastat. V rozhovoru před volbami Klempíř mluvil o tom, že chce přispět k utišení „vzteklého řvaní v úlu sršňů“ a Motoristy zevnitř nasměrovat. Dnes připouští, že to bylo spíš naopak: „Oni spíš nasměrovali mě.“ Proměnu spojuje s 1. srpnem 2025, kdy oznámil svou kandidaturu. Reakce lidí vůči němu byla podle něj natolik „prasácká“, že ho během jediného dne přešly „veškeré myšlenky o svobodné tvorbě a o úžasném tvůrčím prostoru a intelektu“. Zároveň odmítá, že by na kulturu zanevřel. Tvrdí, že úkolem ministerstva je chránit příspěvkové organizace a že experimentální divadla, knihy, filmy ani další nezávislou kulturu padnout nenechá. Výrazný obrat je vidět také u financování České televize a Českého rozhlasu. Motoristé ve svém volebním programu odmítali jejich placení přímo ze státního rozpočtu s argumentem, že by se tím z veřejnoprávních médií stala média vládní. Jako ministr za Motoristy nyní Klempíř prosazuje právě tento model. Vysvětluje ho koaličním kompromisem a zdůrazňuje, že po volbách je určující programové prohlášení vlády. „Představ si, že ten program už není. Tohle je naše bible,“ hájí se dokumentem. Když je konfrontován s původní formulací vlastní strany a jejím varováním před vládními médii, odpovídá: „Já jsem ten program nepsal.“ Klempíř přitom ujišťuje, že vláda nebude České televizi ani Českému rozhlasu mluvit do obsahu. Jako záruku uvádí, že se nemění zákony o obou institucích a zůstávají jejich rady i ředitelé. Když koaliční poslanci jako Josef Nerušil mluví o tom, že po změně financování může následovat kontrola obsahu, Klempíř odpovídá: „To můžou říkat, to se nestane.“ Veřejnoprávní média podle něj dostanou stabilní financování, zároveň však mají šetřit. „Všichni hledáme úspory, všichni propouštíme, všichni škrtáme,“ říká ministr o částkách, které by Českou televizi a Český rozhlas vrátily na úroveň financování před posledním zvýšením poplatků - de facto však na úroveň roku 2008. Méně peněz má také samotná kultura. Klempíř říká, že dostal rozpočet přibližně o miliardu nižší, než měl jeho předchůdce, a musí s ním vyjít. Ministr odmítá, že by kvůli tomu měli lidé v kultuře živořit a tvrdí, že pro příští rok vyjednává vyšší rozpočet. Vláda už podle něj předběžnou částku dohodnutou má, zveřejnit ji ale nechce. Kritice demonstrantů, kteří ho označují za „řezníka živé kultury“, se diví a jejich pohled považuje za zkreslený emocemi demonstrace. Své působení neposuzuje podle hodnocení kulturní obce nebo veřejnosti. „Ten, kdo posuzuje, jak jsem úspěšný a dobrý, je pan premiér a vicepremiéři, kterým já skládám účty,“ říká. Nasměroval Oto Klempíř Motoristy, nebo Motoristé proměnili jeho? Co zůstalo z jeho předvolebního slibu chránit veřejnoprávní média a lidi z nezávislé kultury? Mohou být Česká televize a Český rozhlas nezávislé, když jejich rozpočet určuje vláda a jaké konkrétní pojistky jim ministr nabízí? A proč považuje ostrá slova svých kolegů za nadsázku? Pusťte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 61 MIN. JEN NA⁠ ⁠ HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ A ⁠ ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR ⁠ „Zatím se mi zdá, že to zčásti připomíná chaos, ale ten chaos může být klidně řízený,“ říká ústavní právník Jan Kysela o krocích současné vlády. Neví, zda chtějí koaliční strany systém vědomě přeformátovat nebo jednotlivými změnami jen vyhovují konkrétní straně či skupině podporovatelů. Zásadní rizika ale vidí u veřejnoprávních médií, útoků na Ústavní soud i snahy omezit prezidentovy pravomoci. U plánovaného financování České televize a Českého rozhlasu ze státního rozpočtu postrádá veřejnou debatu, analýzy i jasné údaje o tom, kolik peněz mají média dostávat. „Když je něco v klidu a plus minus to funguje, tak to spíš neměňte, nehýbejte s tím,“ říká. Nestačí podle něj napsat do zákona, že média budou nezávislá, pokud budou zároveň vystavena politickým a finančním tlakům. Bez podkladů se může politik jen „zhoupnout v židli“ a rozhodnout, že jim bude stačit polovina současného rozpočtu: „Tím pádem je to rozhodnutí zcela arbitrární.“ Za nepřiměřená považuje Kysela také slova ministra Petra Macinky o „ústavním puči“ po rozhodnutí Ústavního soudu o cestě Petra Pavla do Ankary. Prezident podle něj využil prostředek, který právo předpokládá a obrátil se na soud, jenž má ústavu vykládat. Označovat jeho rozhodnutí za puč podrývá důvěru veřejnosti k Ústavnímu soudu. Odmítá také tvrzení, že jde o „Pavlův soud“ jen proto, že část soudců jmenoval současný prezident. Soudci jsou podle něj svou rolí zavázáni spíš k tomu, „aby mu byli nevděční“. Kritizuje i celkový způsob, jakým Macinka o prezidentovi mluví - například jako o „soudruhu prezidentovi“. „Takhle by se někdo veřejně neměl chovat asi k nikomu,“ říká Kysela. Politici by podle něj měli ve stále polarizovanější společnosti spíš tlumit vášně a ubírat pod kotlem, ne dál přitápět. „Společenské formy nejsou bezvýznamné, protože nám právě umožňují být spolu,“ dodává. Kriticky hodnotí také zákon, který má prezidentovi odebrat část pravomocí při jmenování diplomatů. „ Málokdy se vám podaří přijmout nebo napsat zákon, který je tak evidentně protiústavní jako tenhle,“ varuje. Ve vztahu k prezidentovi v něm vidí „v jisté míře mstu, v jisté míře šikanu“. Kompetenční spory ale mohou být užitečné: bez nich podle Kysely v české politice často vyhrává ten, kdo odmítne jednat. Je současný chaos skutečně řízený? Proč podle Kysely vládní politici podrývají důvěru v Ústavní soud? A může spor mezi vládou a prezidentem nově vymezit jejich pravomoci? I to se dozvíte v rozhovoru.